na Blog.cz

Především pro snadnější administraci fotek.

A taky proto, že tenhle blog je strašně osobní a já chci mít možnost poskytovat kamarádům odkaz, aniž bych se třásla hrůzou, co si přečtou a tak.

/Čímž vlastně zároveň říkám, že při potřebě sdělit něco osobnějšího se tu možná ještě něco objeví. Ale spíš ne. Virtuální otevřenosti se snažím učinit přítrž./

Takže nyní mě hledejte tady.

(mělo by to být snad zajímavější)

Uklízím v pokoji, abych se nenápadně vyhla studiu na kompozici z francouzštiny, a narazila jsem na dvoje obří desky, plné literárních textů, připravených na maturitu.

Loni jsem dvěma kamarádům pomáhala se na ni připravit. Jednomu jsem kopírovala z knih, vyprávěla obsahy děl, protože nic nečte. S druhým jsem probírala jen něco. Hlavně ruský realismus, který si pak vytáhl a pěkně o něm mluvil. Byla jsem tehdy celkem pyšná.

Tak se tu tím tak prohrabuju a říkám si, kdo poradí mně? Automaticky se předpokládá, že já nic takového nepotřebuju. Že se precizně připravím sama, že všechno skvěle umím a pomoc nepotřebuju.

Byla bych za ni ale popravdě dost vděčná. I když sama nevím, kdo by to mohl udělat.

Ono vlastně s těma dvěma ani tolik nešlo o to učení. Prostě o ten pocit, že stojí o moji pomoc a já jim poskytnu. Taková ta normální kamarádská sounáležitost.

Jak jsem byla nastydlá a táhla s sebou veliký desky zápisků, něžnila nad koťaty, jak mě vezl domů..

Jak jsme se na víkend zabednili doma, zahrabaní v hromadě papírů a probírali se tím..

Ani jeden z nich se mnou už nemluví.

Ani moc nevím, co to je. Psala jsem to kamarádce, která to nikdy nečetla, tak ve druháku. A kupodivu se mi to celkem líbí i teď.

Zcela jsem propadla zimnímu skoro-spánku.

Pocity absolutního blaha zažívám ve chvílích, kdy se zamotaná do několika svetrů, dek a množství teplých ponožek válím v pokojíku s knihou v ruce a teplým čajem nablízku.

Kvůli škole se cítím provinile jen zlehka, chtěla jsem sice začít vypracovávat maturitní otázky, o což jsem se pokoušela jeden večer a propadla tak absolutnímu zoufalství, ale našla jsem alternativu pro líné - angličtinu mám už na mailu a literatura mi bude v tištěné formě doručena hned po Novém roce. Vřelé díky absolventům :)

..a s dějepisem se stejně musim nějak rvát, když se hlásím na historii.

Jako správný alibista jsem však došla k tomu, že je vlastně více než chvályhodné si celé dny číst - potřebuji si přece všechny ty báječné tituly osvěžit na maturitu, nemluvě o knihách na přijímačky!

V současné době tak již po několikáté s nadšením obracím stránky Pýchy a předsudku. Jane Austen byla kouzelnice, ne že ne. A ty svetry a teplý čaje se k ní hodí.

(Dnes jsem kvůli četbě zamítla večerní posezení se známými, je to trestuhodné?)

Ale zítra, zítra mám jít dopoledne mrznout někam do Prahy, neb Laura neodepisuje a já tak zřejmě budu ještě se zalepenýma očima skutečně vyvrhnuta na mráz (snažila jsem se o zmírnění na sraz v kavárně), oběd máme s mámou a ségrou na Květnici a odpoledne kafe s Marií v nějaké nové, pěkné kavárně. Jane tak počká do večera a já budu zase chvíli společenská :)

Ale hlavně - viděla jsem princeznu Klárku! Pracuje v té drahé pekárně pana Pavla na Chodově a vypadala sice strašně unaveně, ale stejně jsem z ní nadšením málem skákala do stropu :)

/zimní fotky v zimních svetrech na cestě/

Jsem prokletá. Nebo jsme?

Stačí koutkem oka zahlédnout a jedu v tom znova. Nebo jedeme?

"Tyhle lidi je lepší nevídat."

Jenže kdo to dokáže? Já ne.

Pro minuty, možná dokonce pár hodin štěstí klidně prozoufám dny a týdny. Masochismus?

Stále věřící, že jednou.. jednou to může vyjít?

Racionálně namítám, že vím, že nikdy.

Nahlas říkám, že nikdy. Že se jen bavím.

Ale pidižvík uvnitř dobře ví, že vždycky znova uvěří.

/Protože někde je pořád zakopaný to patnáctiletý dítě, který má v ruce telefon a zoufale se snaží si zabránit ve vyhledávání toho čísla./

Když usínám
vidím tě
Máš brýle
rozcuchané vlasy
ten lehce pobavený úsměv

Vzpomínám
na dotek tvé kůže
na tvoje ruce
na rameno
o které jsem se směla opřít

A vím
že nikdy nebudu mít víc
než těch pár záblesků
sobotní noci

Unikal jsi jí do sklenic

válčils s ní jak pruský oficír

až po ty rovnoběžné tužky

na stole

Tak úporně

když kolem tebe rostla zeď

Tvá úzkost z ne-já

řekl lékař

na niž jsi dojel

A já ti po nocích

lila do lahví

pivo bez alkoholu

(Viola Fischerová svému manželovi)

Mám několik příběhů, které neumím dokončit. Tenhle už jednu hotovou verzi má, ale od jejího konce se malinko změnil. A protože asi sama toužím po pokračování, prostě nejde dopsat. Zatím. Tak aspoň to torzo. /je to taky torzo mě/

Kdyby tuhle prapodivnou stránku četla slečna Bety Strachotová, asi by měla radost.

Když jsme si v létě povídaly o vejškách a já mlela svoje "jako nechce se mi, ale hlásim se na práva", říkala mi, ať neblbnu. Že bych neměla zas tak koukat na to, kolik peněz z toho kouká, ale jestli mě to baví. Protože když budu dobrá, stejně si tim něco vydělám.

Tak jsem jí pár měsíců záviděla, že studuje hispanistiku a filmovou vědu, které ji baví. A tiše snila o tom, jak ráda bych se jednou stala novinářkou.

A snila a snila a snila.. A všichni do mě kopali, že na to mám.

Až jsem si řekla, že public relations je obor pro mne velmi zajímavý, s možností dobrého výdělku a mému srdci blízký. A v kombinaci s žurnalistikou.. ach!

(Já vím, pak neudělám příjimačky a bude po prdeli. Ale teď prostě mluvím o tom, že budu studovat PR a žurnalistiku.)

Důkazem, že to myslím vážně, budiž moje žádost podaná panu řediteli, že chci přestoupit ze semináře Kulturní antropologie na Mediální komunikace.

Kupodivu, všichni zřejmě pochopili, že ten přestup opravdu moc chci, a byl mi umožněn!

A tak jsem místo učení sociologů psala domácí úkol na nový seminář, fejeton na téma maturit.

A jen ten domácí úkol mě tak bavil!

Mám prostě radost, ač je to hloupost a všechno možná bude jinak :)

(A Bětce to povím, jakmile ji uvidím. Má na tom velkou zásluhu.)

Ne že bych to přeháněla s výřečností.

Byla jsem v Polsku (znova). Krakov a Osvětim (znova), Wroclaw (nově) a Dobrošov (staronově). Zajímavé, ale jiné. Což jsem samozřejmě měla vědět, když jela úplně jiná parta lidí, ale stejně jsem měla pocit, že je to úplně jiný Polsko. Divný, ospalý. A byla strašná zima.

Včera večer se vyhlašovala Cena Příběhů bezpráví, a já jsem jakousi náhodou byla v porotě - tedy také stála na podiu ve Světozoru s mikrofonem a hlásila.

Ocenili jsme mimojiné paní Julii Hruškovou, neskutečně statečnou ženskou, která si fakt vytrpěla hodně. Ona vylezla za pomoci ostatních na to podium a řekla: "Já nerada takhle veřejně vystupuju, já jsem skromnej člověk. Vono to byla moje křesťanská povinnost, těm lidem pomáhat.."

Přísahám, že jsem v tu chvíli fňukla. A celej večer jsem měla chuť za ní jít a obejmout ji a pohladit ji po těch bílejch vláskách. A když jsem se odhodlala jí říct, jak jsem strašně ráda za to, že přijela, a že je pro mě hrdinka, co mi pověděla? "Slečno, vy máte krásnou sukýnku, já na vás pořád musela koukat."

Absurdní.

Paní Medková mi pověděla, že jsem hezky mluvila. Odvětila jsem, že ne, protože jsem blbec, jednou jsem se přeřekla a jednou zakoktala. Ona se tak usmála, chytla mě za rameno a řekla: "Slečno, copak svět je dokonalý?"

A on není, já vím, paní Medková. Ale alespoň ten jeden večer jsem si připadala na správném místě. Lidi mi říkali, že jsem byla dobrá. Kníže Schwarzenberg mně i druhé porotkyni poděkoval. Přišel Magor, dva Plastici a Martha Issová. A můj dědeček se sestřičkou a Killinka.

Bála jsem se strašně.

Ale bylo to krásný.

Děkuju za tu možnost.